Eva byla znovu několikrát vyšetřena a nakonec skončila na operačním stole a s patnácticentimetrovou jizvou na břiše. Já jsem se ubytoval u sestřenice Carolann a za svojí žínkou jsem pravidelně dojížděl na kole (shledáno celkem bezpečné s podmínkou, že návrat je před setměním). Pobyt v nemocnici trval asi týden a já dělil svůj čas mezi jídlo, cestování na kole (jedna cesta 10 km), návštěvy v nemocnici a sledování kriketu v televizi. Během této doby doby se ze mě stal kriketový odborník, neboť je to jihoafrický národní sport a Carolann, jakožto velká kriketová fanynka, mě ochotně zasvětila do jeho tajů (poté, co to trochu pochopíte, se vám zdá o něco méně nudnější než na začátku; jsem však přesvědčen, že po ročním pobytu by se ze mě stal stejně velký fanda jako jsou jihoafričané).

     Po propuštění Evy z nemocnice jsme čas nutné týdenní rekonvalescence strávili nakupováním suvenýrů, okružní jízdou po centru, návštěvou Muzea Africana, prohlídkou johanesburské ZOO, skládáním puzzlí a nicneděláním.
     Centrum jsme shlédli z auta Carolann, samozřejmě se zamknutými dveřmi a foťákem mezi koleny. Fotografické akce se tak podobaly blesku, čemuž také odpovídá nedostatečné využití fotogeničnosti místa. Místa, kde se vybydlené mrakodrapy střídají s úzkými uličkami, kde se válí pytle s odpadky a kde tepe rušný život až na výjimky černého obyvatelstva. Kde ženy nosí břemena zásadně elegantně na hlavě a děti připoutané velkým froté ručníkem k zádům, adolescenti se válí na zemi a zbytek spěchá, korzuje, nakupuje a prodává. Prostě velká škoda, že jsme nemohli vystoupit a jen tak se projít.
     Muzeum Africana se nachází u centra města a sídlí v bývalé tržnici. Jeho úroveň se nachází tak někde mezi městským vlastivědným muzeem a malou galerií. Prostě trocha geologie, paleontologie, prehistorie, historie, přírodopisu a novodobých dějin. Nejzajímavějším exponátem byl pokus o rekonstrukci squatu - s jeho přítmím, špínou, zvuky a beznadějí, ve které se řev opilců a rozbíjeného skla mísí se vzlykáním dítěte a máminou ukolébavkou. Celkem depka.
     Zato johanesburská ZOO nás rozesmála. Vzhledem k velikosti a lidnatosti města jsme očekávali rozlehlý a faunou nabitý areál, avšak realita byla odlišná. ZOO připomínala spíše městský park s tu a tam roztroušenými ohradami pro koníky, kachny a labutě. Občas jsme také narazili na zarostlý výběh, u kterého nás cedulka informovala, že se v něm nalézá hyena či gepard. Je však pravda, že jsme neviděli téměř žádné klece či mříže a všechny výběhy byly řešeny formou vodních příkopů, palisád, skla a elektrických drátů. Jediný opravdu velkolepý výběh byl pavilon lvů, kde jsme měli lví rodinku jako na dlani. V této zoo jsme si také doplnili naši "Big five", protože jsme zřeli (a taky vyfotili) levharta.

     Další pobyt v Johanesburgu však připomínal zlý sen, protože naše pojišťovna odmítla zakoupit moji letenku zpět do vlasti s argumentem, že mě již dříve vyzvali, abych odletěl domů podle původního plánu na svoji letenku. Nebyl jsem samozřejmě zas takový blázen, abych zůstal s Evčou (ač to potřebovala) i přes odlišné pokyny pojišťovny: v den mého původního odletu mi johanesburská asistenční služba sdělila, že samozřejmě musím zůstat se svojí ženou, abych se o ni mohl starat, a letenka mi bude, stejně jako manželce, zajištěna. Tato samozřejmost však až zas tak samozřejmá nepřišla pojišťovně v Česku, která se od kroku Johanesburku distancovala a trvala na svém - nic nezaplatí. K tomu se ještě přidal další problém: několik leteckých společností v tu dobu zrušilo svoje linky do Johanesburku, takže fakticky ani žádná volná místa v turistické třídě nebyla.
     Nakonec vše dobře dopadlo. Naše schopná a patřičně tvrdá sestřenice Carolann, pracující v cestovní kanceláři, donutila johanesburskou asistenční službu k přehrání rozhovorů, ve kterých přislíbila zajištění mého zpátečního letu. Tato služba pak uznala svoji "chybu" - tj. nekonzultovala svoje rozhodnutí s českou pojišťovnou (z našeho pohledu však rozhodla zcela správně), a nejenže zaplatila letenku, ale našla i volný let v tutéž dobu, kdy letěla domů i Evča svojí první třídou. Jen jsme neletěli ve stejném letadle - já měl přestup v Paříži a Eva v Zurrichu. Co dál říci? Na letišti jsme se šťastně shledali a našli jsme i pojišťovnou povolaného taxikáře, který nás odvezl až do Brna.
     A na závěr ještě dvě ponaučení: Na pojištění nešetřete - kdoví, jestli všechny ty závěrečné problémy s návratem domů nesouvisely s levným pojištěním a tudíž i omezeným limitem na repatriaci (tj. návrat občana do vlasti - buď při vědomí nebo na ležáka v zinkové rakvi). A dále - veškeré zásadní kroky, které vám sdělí asistenční služba v dané zemi, si pokud možno ověřte ještě přímo u vaší pojišťovny v Česku.